Proč jste se rozhodli napsat právě knihu Jak se domluvit s tygrem? Přijde mi, že knih o komunikaci je v prodeji spousta.

Ono to bylo jako s tou první naší knížkou. Původně jsme ji vůbec neplánovali. Nakonec však vznikla ze dvou zásadních důvodů. Jednak to byl náš vlastní narůstající vnitřní tlak, prezentovat zkušenosti z komunikace s dětmi. A druhým, hlavním důvodem, byl požadavek lidí – rodičů i odborníků z různých oblastí, abychom tyto zkušenosti sepsali, strukturovali a veřejně vydali. 

Z čeho vycházely vaše zkušenosti, při psaní této knihy? 

Zásadní zdroj našich zkušeností vychází z přímé práce s dětmi i dospělými. Jsme autory diagnostické metody Kops Method®/ Životních map®. Tato metodika plně zohledňuje vnitřní svět dítěte – jeho vlastní osobnost. Jak si na tom stojí samo se sebou. Jak je na tom vývojově. Jeho postoje, návyky, traumata, radosti a starosti, pozitivní, ale i negativní potenciál jeho osobnosti. Vliv sociálního prostředí, a jak si na tom stojí jeho rodiče (kde mají své dítě podpořit a kde naopak ve svém vlivu nebo působení ubrat. A jeho strachy, nejistoty a i uvěznění ve světě vnitřních strachů.

Profesně se sice nezabýváme výchovou dětí, ale především komunikací s dětmi a tím, jak chápat a vnímat jejich skrytý svět. Proto nás naše práce a zaměření vedlo ke zkoumání a pochopení komunikace. Jak se lépe dorozumět, jak dítě lépe motivovat k aktivitám, a jak to že některé způsoby komunikace na jedno dítě platí a na druhé dítě ne. Když něco komunikujeme, znamená to, že se nám někde něco děje. Kde se to děje? V mozku. Co to znamená? Mozek zpracovává příjem nějakých informaci. Přijaté informace. Odkud přicházejí tyto informace? Obecně bychom řekli, že z našeho bezprostředního okolí. Ve skutečnosti, ale do mozku vchází skrze smysly. V mozku nám pracují určitá centra spojena právě s přenosem skrze smysly. Zrak a zrakové centrum, sluch a sluchové centrum. Vnímání pocitů z hmatu tedy i centrum hmatu. Můžeme předložit i tuto úvahu – levá hemisféra, která je více rozumová ovlivňuje rozumový přístup a práva hemisféra je více intuitivní a pocitová.

Jak uvažujete o komunikaci jako takové?

Komunikace je pro nás přemostěním mezi jedinci. Mezi světem dítěte a světem rodiče a také mezi dvěma světy partnerů. Spolu s tím probíhá sběr a analýza informaci a vjemů v mozku. Proto uvažujeme tím směrem, že za komunikací probíhá celý skrytý svět člověka. Komunikace zahrnuje samozřejmě více složek. Vlastní řeč, postoje, způsob myšlení a veškeré neverbální projevy. Pokud se bavíme o řeči. Řeč je vlastně nejpřímějším prostředkem pro dorozumění. Proto jsme začali více zkoumat řeč. Sami přednášíme a viděli jsme jak různí lidé reagují na různé způsoby vyjádření. Jak každé slovo má svůj význam. Konec konců i v bibli se říká, na počátku všeho bylo slovo.

Co jste při tom svém výzkumu objevili? Dá se vůbec objevovat stále něco nového?

Objevili jsme, že každé dítě má svůj určitý slovník. A že také na určitá slova slyší a na některá ne. Výhodou bylo, že děti mají omezený slovník. Takže bylo jednodušší podchytit nejčastěji se opakující slova a porovnat je s jejich reakcí. Všímali jsme si, že některé děti u komunikace až úpěnlivě udržují oční kontakt, jiné se při hovoru s námi na nás ani nepodívaly. Samozřejmě jsme přemýšleli, co to znamená. A tady nestačilo jen pozorovat a popisovat. Museli jsme se doptávat přímo dětí. Spolu s nimi jsme si vysvětlovali, ptali se, zkoumali. Některé děti vydrží čirý poslech, jiné potřebují další doprovodné vjemy, aby sluchovou koncentraci udržely. Součástí tohoto objevování se stal výzkum na nás samotných, rodině a přátelích. Porovnávali jsme získané informace se svou vlastní komunikací. Nejvíce to bylo znatelné tam, kde jsme byli umanutí. Tam se nejvíce projevoval náš vlastní komunikační typ.

Jak je to vlastně složité, pochopit jak to mají jednotliví lidé?

Naším zásadním objevem bylo zjištění, že vše je mnohem jednodušší, než jsme si mysleli. Že v  podstatě můžeme rozdělit děti, (a tedy i všechny dospělé) do čtyř základních kategorií, podle toho, jaká slova používají a na která zároveň slyší. Nejvíce to bylo znatelné u dětí s hyperaktivitou, kdy jsme byli schopni jedním slovem je zastavit a získat jejich přímou pozornost. Což velmi kvitovali především jejich rodiče. Někteří to až považovali za zázrak. Tyto čtyři kategorie, tak jak je podrobně rozebíráme v knize Jak se domluvit s tygrem, jsou základem komunikace jedinců od útlého věku.

Co ale bylo naše největší zjištění, to byl objev toho, že komunikační typy stojí úplně za veškerým způsobem naší komunikace a interakce se sebou i se světem. Protože osobní komunikační typ rozhoduje nejen jak mluvíme, ale rozhoduje zásadním způsobem o tom, jak bude vnímat svět. Jak na něj budeme reagovat, jak se budeme chovat. Dokonce určuje naše základní dispozice ke způsobu oblékání nebo projevů ve společnosti.

Kde se to bere, že někdo je takový typ a někdo jiný? Je to genetika nebo výchova? 

Když jsme hledali, kde se vlastně berou ty rozdíly, pokládali jsme si otázky. Jak to, že to má někdo tak a někdo jinak? Proč já to mám jinak než můj táta, než moje mamka? Rodíme se s tím nebo to získáváme v průběhu dětství jako přidanou dovednost? 

První úvahou bylo, že vývoj mozku každého jedince není stejný. Má jiný průběh, zasahují tam různé okolnosti. Tento vývoj má pravděpodobně přímý vliv i na směr rozvoje jednotlivých mozkových center, včetně center našich smyslů.

Druhou úvahou bylo, že dítě by se mohlo rodit na svět s komunikační tabulou rasa. A že tedy do ní zapisuje rodina. 

Pohybovali jsme tedy mezi těmito dvěma úvahami, že se buď jedná o vrozenou záležitost nebo o získanou vlivem prostředí. Čím více jsme to zkoumali, tím, více jsme se přikláněli k tomu, že jde o vrozenou záležitost. Proč?

  1. V našem bádání jsme objevili velmi zajímavé příklady. Jedním z nich jsou například rodiny, kde mají více dětí a přitom každé dítě je jiný komunikační typ. Dokonce jsou rodiny, kde děti mají úplně jiný komunikační typ než oba rodiče. To jsme ovšem vyzkoumali s dětmi staršími tři roky.
  2. Zásadním zjištěním pro nás byly informace od pediatrů, kteří mají v péči děti mnohem mladší, tedy od narození. A to zjištění, že i kojenci slyší a reagují jen na určitý komunikační typ, přičemž ještě ani nerozumí obsahovému významu slov, nám podpořilo naši vlasní úvahu a naše vlastní zjištění. 
  3. Do našeho bádání jsme měli možnost připojovat zpětné vazby samotných rodičů a dětí. Zkoušeli využití našich tezí v rodinném prostředí a sami potvrzovali, že jejich děti reagují spontánně a instinktivně pouze na určitá vybraná slova, která souvisela s jejich typem a na slova, která byla blízká naopak rodičům jiného typu nevycházeli v komunikaci vstříc.

Na základě těchto našich zjištění se kloníme k názoru, že jde o vrozenou dispozici každého jednotlivce.

Říkali jste, že jste vedli výzkum na dětech i dospělých. S jak starými dětmi jste spolupracovali? 

Vše, o čem se zde zmiňujeme jsme zkoumali především na dětech již od tří let. S dětmi to šlo mnohem jednodušeji než s dospělými. 🙂 Jednak pro jednodušší slovní zásobu, takže opakovaná i vnímaná slova více vynikla. A jednak pro to, že neměly složité přemýšlení jako dospělí. Proto na naše podněty jednaly instinktivně a spontánně, což jsme pro naše bádání potřebovali.

Nejvíce nám ale dal zabrat sluchový typ. Všimli jsme si, že někteří lidé nemají tendenci dívat se do očí. Zvláště vypovídající se nám stal příběh s naší kamarádkou M. Když jsme s M sedávali u kávy, mívali jsme neustále pocit, že nám vůbec nedává pozornost. My mluvíme, mluvíme, mluvíme a ona se stále jen dívá z okna a nic neříká. Jako bychom ji vůbec nezajímali. Protože jsme v té době již zkoumali komunikační typy, říkali jsme si, že to možná nebude nezájem. To se nám také potvrdilo. Nešlo o nezájem, byla jen hodně silný sluchový komunikační typ. Kdybychom si to neověřili, pravděpodobně bychom s kamarádkou postupně přerušili vztah. Nechali jsme si také dát od ní zpětnou vazbu a to byl jeden z momentů našeho poznávání projevů a zároveň záludností sluchového komunikačního typu.

Proč jste to nazvali komunikační a proč typ? Proč jste to nenazvali třeba komunikační styl?

Záměrně jsme zvolili název typ. Bylo to z toho důvodu, že použitím slova typ jsme chtěli deklarovat, že jde o vrozenou záležitost. Typ jako něco původního, s čím přicházíme na svět. Co je  individuální a zároveň spojující určitou skupinu lidí. Znamená to také, že lze hovořit o typologii. A protože jsme pracovali s komunikací, jde o komunikační typologii.

Můžete možná namítnout, že existují také další druhy typologií. Ano, máte pravdu. Když jsme po napsání naší knihy pátrali po dalších typologiích, abychom se podívali, v čem se liším nebo v čem se shodujeme, objevili jsme několik modelů. 

  • Komunikační styly osobnosti – analytická – řídící – přátelská – expresívní osobnost.
  • Komunikační styly – konvenční – konverzační – operativní – vyjednávací – osobní
  • Komunikační styly – pasivní – agresivní – asertivní – manipulativní
  • Komunikační styly – dle Virginie Satirové – smířlivá pozice – obviňující pozice – počítačová pozice – rušivá pozice – kongruentní pozice
  • Model DISC
  • Jung – auditivní – vizuální – kinestetický( pohybový), které se používají jako učební typy.

A samozřejmě předpokládáme, že existují i další autoři a další typologie, avšak nepátrali jsme až tak hluboce, abychom objevili všechny.

Můžeme očekávat nějaké další knihy od vás?

To určitě 🙂 Sice máme dost práce, ale psaní pro lidi máme rádi, takže už se něco rýsuje 😀

Děkuji za rozhovor

Josef J.